Počítač je něco, co už má doma úplně každý člověk. Vzpomínám si na sebe, když jsem ještě já jako náctiletá vůbec neměla počítač. Řeknu vám, že mi to ale nevadilo. Tohle, že mi to nevadilo, že jsem řekla svým dětem, tak úplně na mě koukaly, vypadaly jako netopýři, protože oni si myslí, že za mého mládí počítač měl také úplně každý. Prý já jsem byla jediná, koho to nebavilo. To nemůžou vědět, proč to říkají? Když jsem potom dětem řekla, že za mého mládí počítače nebyly a že jsem počítač měla asi jako až dvacetiletá holka, tak byly ještě z toho vyjevení jako vír. Myslím si, že děti ani neví, jaké jsme měli my dětství.
Naše dětství, když jsme vyrůstali v devadesátých letech. Ale řeknu vám na jednu stranu, že to vyrůstání v těch devadesátkách bylo opravdu perfektní. Místo počítače jsme si hráli třeba šachy nebo kostky nebo dámu a další deskové hry, ale nejvíce jsme si hráli venku. My jako děti devadesátek jsme si hrály stále jenom venku a vůbec jsme neseděly doma. Také si vzpomínám, jak moje maminka mě stále musela volat domů. Jakmile jsem přišla ze školy, tak jsem utíkala ven za holkami a jakmile se zešeřilo, museli jsme všichni domů, ale kolikrát se nám ani domů nechtělo, takže nás rodiče vždycky z ulice anebo z louky někde naháněli, abychom šli domů na večeři a potom spát.
Prý abychom byli vyspané, abychom ráno potom vstávali všichni do školky nebo do školy anebo také do práce. To v dnešní je to úplně naopak. Dnešní doba je úplně jiná. V dnešní době právě musí rodiče spíše své děti tahat ven, protože všechny děti sedí u počítačů nebo u mobilních telefonů anebo u další vyspělé techniky a elektrotechniky. Samozřejmě, že chápu, že je jednadvacáté století a že tohle už je moderní doba, ale také se to nesmí přehánět. Můj syn má povolené být na mobilu anebo na počítači pět dní v týdnu, zbylé dva dny ať si vybere jakékoliv dny chce, tak to musí se věnovat nějakému sportu a nebo něčemu jinému.